Rozhodnutí o tom, čemu budeme věnovat svůj čas a v jakém oboru se rozvíjet, je veliké a mnoha lidem způsobuje úzkost – zvlášť když nejsou z těch, kteří mají odmalička jasno. Jak si vybrat? Musím se vzdát všech ostatních možností, když sáhnu po jedné? Uživí mě to, co mě baví nejvíc? A co když mě něco baví, ale nijak dobrý v tom nejsem?

Možná na to jdeme jen z jedné možné strany. Dávno to není tak, že strávíme v jedné práci celý život. Podle průzkumů JobsIndex bylo na podzim kariérně „v pohybu“ půl milionu Čechů – buď o změně práce zatím jen vážně uvažovali, nebo už pro to podnikali různé kroky.

Měníme nejen pozice, ale i obory. V poslední době jsem slyšela o studovaném ekonomovi, který se stal kameníkem, nebo o evolučním biologovi a ekotoxikoložce s psychoterapeutickým výcvikem.

Znalosti a dovednosti získané v jedné oblasti se neztrácí, často je využijeme i ve zdánlivě zcela nepříbuzném odvětví. Čím dál víc je taky lidí, kteří figurují na kousek úvazku v různých pracovních rolích.

A nakonec to v životě vypadá spíš jako cesta

Neděláme jedno velké rozhodnutí, po kterém se už nic nemění. Spíš tisíc malých, při kterých nám každá volba otevírá další možnosti. Člověk s příjemným překvapením zjistí, že tvůrčí psaní ho dovedlo ke copywritingu (a pak, že sloh vám nikdo nezaplatí), že skládat hudbu může třeba pro komerční účely, že jógu může učit po práci a mít to jako přivýdělek.

Když jsem šla pěšky přes Španělsko, potkala jsem tam kluka, který se těžce rozhodoval o své budoucí kariéře. Dřív učil, fotografoval, dělal personalistiku, pracoval jako holič, mluvil pěti jazyky, studoval filosofii a učil se na kněze.

Nakonec mi napsal: „Tak jsem na to přišel. Ono vlastně vůbec nezáleží na tom, co budu dělat. Záleží na tom, kým při tom budu.“

Tématu týdne se autorka podrobně věnuje v článku Nepromarnit své nadání